Ve čtvrtek 16. září jsme se s Montym a našimi přáteli z Bystřice Majkou, Standou a jejich pyrenejskými holkami Almou a Bellou vydali na dlouhou a náročnou, dlouho plánovanou, cestu do Francie, plni očekávání a představ o tom, jaké asi ty vysněné Pyreneje budou. Těšili jsme se na setkání s našimi společnými francouzskými přáteli Yannickem a Catherine a jejich krásnými pyrenejci Cimbou a Elendil a já osobně nejvíce toužila po tom vrátit Montyho domů, do země původu, umožnit mu prožít alespoň pár chvil v přirozeném prostředí pyrenejských hor, proběhnout se po pastvinách, ochutnat průzračnou vodu tekoucí  z hor a dýchat ten čistý, voňavý vzduch. Po dvou dnech cesty a dvou tisících ujetých kilometrů nás Pyreneje uvítaly zahaleny do husté mlhy, mraků a deště. Popravdě jsem začala propadat beznaději, že kolem Argeles, kam jsme měli namířeno, snad ani žádné "opravdové" hory nejsou a že se náš sen nakonec vůbec nesplní. Za vytrvalého deště jsme se ubytovali v krásném kempu Le Lavedan, který nám doporučili naši francouzští přátelé a doufali v lepší zítřky. První noc byla deštivá, viditelnost téměř žádná  a vyhlídky špatné. Sobotní ráno nás ale uvítalo již o něco jasnější oblohou a slibovalo napravit první špatný dojem. Do parku, kde se koná tradiční výstava francouzského klubu RACP jsne tedy vyrazili s již lepší náladou a nádherná výzdoba a vůbec prostředí celého parku pak zcela vymýtilo poslední zbytky pesimismu. Program, který se po celý den konal, byl velmi hezký, pro našince neobvyklý a užili jsme si ho dosyta. Mě osobně nejvíce zaujaly ukázky práce pyrenejských ovčáků se stádečkem malých pyrenejských oveček, které jsme zpočátku mylně považovali za jehňátka, nebo s hejnem kačenek, či skupinkou hus. Zcela to změnilo můj náhled na tyto malé, střapaté a poněkud ztřeštěné pejsky, kteří pod vedením zkušeného pystýře v tradičním oděvu prováděli doslova umělecké kousky. Monty a Alma svým zbarvením budili velkou pozornost a zájem ostatních chovatelů a nesčetněkrát byli foceni a obdivováni, nesčetněkrát jsem zodpovídala otázky kdo jsme, odkud jsme, vysvětlovala jejich rodinné vazby a několikrát stáli modelem i reportérům od novin. Poněkud nás to zaskočilo vzhledem k tomu, že park byl plný dalších psů. Večerní průvod všech přihlášených pyrenejských psů centrem Argeles byl zajímavou zkušeností.
Sobotní noční hvězdná obloha a značné ochlazení dávaly tušit následující krásný jasný den a nedělní výstava se konala za opravdu teplého jižního počasí a viděli jsme některé opravdu krásné psy. Celkově byl ale můj dojem spíše zklamáním. Očekávala jsem záplavu úžasných, dokonalých pyrenejů, takřka jednotného typu, ale opak byl pravdou. Stejně jako u nás byl takřka každý pes typově "jiná ves", značně odlišní (vysocí, malí, tencí, silní, s hlavami krásnými ušlechtilými, ale i hrubými nebo naopak úzkými, srst dlouhá, bílá, ale i krátká, zažloutlá, zkrátka asi jsem očekávala nemožné. Naši psi se rozhodčím buď nelíbili, nebo jsme nebyli z dostatečně známé země, těžko říct, ale přeškrtnuté známky výborné na posudcích Almy a Montyho a přepsané později na jiné, byly poněkud zvláštní a dosud jsme se s tím nikdy nesetkali. Každopádně výstava byla velmi zajímavá zkušenost, odnesli jsme si spoustu zážitků, spoustu fotek krásných psů, několik kontaktů na třeba budoucí ženichy našich holek a těšili se na další dny a konečně vysněnou cestu do hor. Pondělí bylo, stejně jako neděle, slunečné a Pyreneje se nám konečně představily v celé své kráse. Těžko se popisují první pocity a dojmy. Pyreneje jsou opravdu nádherné, divoké, krásné a dokonalé a zanechaly hluboké a nesmazatelné dojmy. Navštívili jsme několik vrcholů, např. Col du Tourmalet (2115 m), Col du Aspin (1490 m), obhlídli z okolních kopců observatoř na nejvyšším vrcholu středních Pyrenejí Pic du Midi a na našich cestách i necestách pasteveckou krajinou, kterou oznamovaly všudypřítomné cedule kolem cest, nás provázela stáda oveček, krav a koní, kteří všichi se procházeli, pásli a přemisťovali  zcela volně z kopce na kopec, po silnicích, mezi auty a odpočívali kdekoliv se jim umanulo. Ničeho se nebáli a nikoho si nevšímali, poklidně trávili své dny ve své domovině. Navštívili jsme  opravdu divoké a skalnaté hory masivu Neouvielle, vodopády a spoustu dalších nádherných míst, ale nejkrásnější zážitky máme z obyčejné procházky po jednom z pyrenejských kopců, z procházky po pastvině, kde se volně pásly krásné, čisťounké a spokojené pyrenejské krávy a na protějším kopci cinkaly svými zvonečky ovečky a Monty si konečně užil volnosti ve své domovině. Čenichal pod kameny sviště, pozoroval krávy, poslouchal cinkání oveček, ač důchodce, zdatně šplhal po kamenech a rozhlížel se po okolních kopcích, odpočíval na měkké horské trávě,  ... Nevím, jestli dokázal nějakým svým šestým smyslem vycítit, že je "doma", ale velmi se mu to líbilo, byl opravdu šťastný a volný. A já byla šťastná za něj. Jsem moc ráda, že jsem mu tenhle zážitek dopřála a moc děkuji Majce a Standovi za zrealizování tohohle snu. Na horských pastvinách jsme strávili kouzelný den a získali ty nejhezčí zážitky a nakonec  v závěru zažili i největší legraci z celého našeho výletu, když jsme se pokoušeli o společnou fotku pomocí stativu a načasování spouště. Ukázalo se, že spuštění časomíry, doběhnutí ke skupině nás ostatních a vyčkání na spuštění spouště je pro Standu nelehký úkol, jelikož první pokus zcela nečekaně, zato dokonale, ztroskotal. Dosud poklidně odpočívající a svačící holky Alma a Bella pojaly pánečkův úprk k nám a následné zalehnutí jako bezva srandu a zcela nečekaně se vymrštily a atakovaly ho v návalu radosti, čímž absolutně zrušily jakoukaliv organizaci. Spoušť samozřejmě spustila v příslušném čase. Zlobit se na ně nešlo, nakazily nás svou radostí a nadšením všechny, takže pacifikování holek do jakési skupinky bylo poněkud náročné a přerušované výbuchy smíchu. Nicméně po několika opakovaných pokusech a vylepšeních strategie se zadařilo a společná fotka vyšla. Tolik na vysvětlení širokých úsměvů nás všech, včetně psů. Zpět do kempu jsme se vrátili plni zážitků, naši pyrenejci unavení, ale šťastní a já rovněž šťastná a bohatší o jeden splněný krásný sen.

Ve středu jsme pomalu a nenásilně zahájili náš návrat domů a strávili den u moře na jedné z nejkrásnějších francouzských pláží Narbonne plage. Počasí nám přálo, sluníčko od rána paprsky nešetřilo, větřík byl svěží a teplý. Pláž byla opravdu nádherná. Jemný písek, skalisko a moře modré tolik, že obloha vedle něj vypadala šedivá, ačkoliv bylo jasno. Monty poprvé v životě viděl moře, ale po odepnutí z vodítka nezaváhal ani vteřinu a vrhnul se do vln. Moře se mu velmi líbilo a po počátečních nesnázích s vlnami a několikerém spláchnutí se naučil vlnám uhýbat. Voda, ač slaná, mu zpočátku chutnala, ale nakonec přece jen dal dobrovolně přednost výborné sladké vodě z kempu. Holkám se voda také líbila, Alma si za psychické podpory Montyho i zaplavala, ale potom už to raději jistila z bezpečné vzdálenosti na břehu. Bellinda v sobě nezapřela dosud hravé mládě a vlnky na pobřeží ji inspirovaly k samostatným výletům po pláži. Monty se na chvíli proměnil ve štěňátko a mokrý skrz naskrz vyzýval  Belinku ke hře. Nakonec se všichni uložili ve stínu balvanů a odpočívali. Odjížděli jsme až večer, všichni příjemně unaveni, plni krásných zážitků. Montyho kožíšek po pořádné koupeli v mořské vodě nabyl na objemu a bělosti. Mělo to jedinou nevýhodu,  za tu chvíli v moři nám zrezivěla všechna očka na obojcích. Druhý den jsme si zpáteční cestu zpříjemnili návštěvou národní přírodní rezervace Des Gorges de L´Ardeché (kaňon řeky Ardeché) a nádherného skalního útvaru- mostu Le Pont D´Arc. Překrásné skalní město obklopující celou řeku Ardeché bylo opravdu impozantní. Montymu se ale nejvíc líbila samotná křišťálově čistá řeka, kterou využil ke koupání a kožíšek zbavil mořské soli. Strávili jsme v údolí hezké odpoledne a k večeru už skutečně vyrazili na cestu domů. Díky malému žertíčku navigace, která nás urputně vedla k dálnici malými a stále menšími silničkami, jsme si ještě stihli prohlédnout  nádherná levandulová pole, vinice a typické kamenné stavby v Provance. Nakonec jsme se ale opravdu museli s milým pánem v navigaci rozloučit, opustit kouzelnou Provance a starou dobrou metodou mapy a zdravého rozumu  se vydat skutečným směrem k dálnici a domovu.
Na závěr bych chtěla ještě jednou poděkovat vrchní kameramance Majce za zdokumentování celé naší výpravy a krásné video i s vtipnými komentáři a především vrchnímu organizátorovi celé naší výpravy Standovi za precizní naplánování celé cesty, tras výletů i objednávku ukázkového počasí a v neposlední řadě za naši bezpečnou dopravu během celé  náročné cesty, při níž jsme najeli téměř 4500 km- takže za mě i za Montyho- moc díky!  

Velká fotogalerie z Pyrenejí je zde / Big picture gallery is here