Můj život s pyrenejem- život s osobností

      Letos je to již 9 let, co do mého života přibyl jeden malý, dvanáctikilový bílý medvídek jménem – Monty. Dnes již můžu říct, že to byla událost zcela zásadní a důležitá, která můj život změnila a ovlivnila ho natolik, že už si další budoucnost bez pyrenejského přítele nedokáži představit. Díky Montymu jsem vklouzla do pyrenejského světa a zjistila, že pyrenej je silně návyková droga, bez které se nedá žít. Spolu jsme i přes zcela laické začátky a zajisté spoustu chyb pronikli i do výstavního světa a nakonec dosáhli i na metu nejvyšší- titul BOB na světové výstavě. Zakusili jsme sladkost štěstí a úspěchu i hořkost lidské zloby a závisti. Ale co je hlavní, poznali jsme spoustu skvělých přátel, takových, co člověka nenechají ve „štychu“, když o něco jde a spoustu dalších kamarádů pyrenejů, kteří jsou každý originálně jiný, a přesto všichni stejní v tom, že svého člověka nadevše milují a dali by za něj život....

 Ale jak to vlastně všechno začalo a jaký je Pan pyrenej Monty?

Nakonec jsem v podstatě vybrala jen srdcem, malý Cyro mi byl nejvíc sympatický. Ukázalo se, že můj výběr byl víc než šťastný, už cestou domů, která autem trvala přes 7 hodin. Montymu bylo špatně a několikrát i přes tišící prostředek zvracel, přesto si co 2 hodiny kňučením řekl o to, že chce čůrat nebo kakat, jinak ležel u mě, byl klidný a hodný, choval se, jako bychom se znali odjakživa a jako by autem cestoval denně. Až mnohem později jsem zjistila, že už to byla předzvěst jeho budoucí povahy- klidné a  mimořádně vyrovnané. Montyho dětství bylo šťasné a radostné. Já, jako nezaměstnaná (což jsem při stěhování z velkého města samozřejmě netušila, že práce v tomto regionu bude problém), jsem se mu mohla celodenně věnovat a spoustu času jsme strávili touláním po zdejších úžasných hlubokých lesích a vůbec děláním čehokoliv, ale hlavně společně. Výchova malého Monťáska byla až směšně snadná. Ničemu nevzdoroval, nikdy neprotestoval a ty „správné kynologické“ povely a prostředky, jak donutit mladého psa poslouchat, jsme nikdy nepotřebovali. Kromě krátkého období puberty, kdy dočasně „ohluchnul“ a vše se mu muselo říct pětkrát, než si to v hlavince přežvýkal a poté buď splnil, či nesplnil, jeho výchova ve psa kulturního probíhala jaksi sama od sebe. Dnes je mu 9 let a můžu čestně říct, že na mě nikdy v životě nezavrčel a nikdy nezkusil „být šéf“, přesto, že není žádná bábovka a v případě napadení se umí účinně bránit. Musím taky říct, že jsme nikdy žádné výcvikové ambice neměli a cvičák a zkoušky jsou pro mě jaksi nestravitelné, proto záměrně říkám výchova a ne výcvik, nikdy jsem Montyho necvičila.  Poslouchá proto, že chce, a ne proto, že musí, nemusí a ví to. Přesto toho nikdy nezneužil a vždycky se na něj můžu spolehnout. Tohle ovšem neplatí pro poslouchání jiných lidí, i třeba z rodiny. Např. moji mamču zná Monty velmi dobře, od malička a často k nám jezdí. Poslechne ji pouze, když u toho nejsem já, přitom si jich vůbec nemusím všímat. Pro příklad: Monty překáží mamce v cestě ke stolu, já stojím zády k nim a vařím, mamča mu řekne, aby uhnul- Monty nic, jen stojí, kouká na ni, směje se, vrtí ocáskem a nepohne se ani o centimetr. Tož mamča na něj znovu, aby uhnul (podotýkám, že „povel“ uhni zná), a důrazněji. Monty jen zrychlí mávání ocáskem a kouká na mě, jestli jako ji má poslechnout. Nikdy jsem ho neučila, aby nikoho jiného, než mě, neposlouchal. Když mu v závěru téhle akce lehce, jen tak mezi řečí, řeknu, aby teda uhnul, okamžitě vyklidí cestu a uhne. Později jsem zjistila, že se takto chová spousta pyrenejů, prostě nemají potřebu poslouchat kdekoho, komu se zamane hodnému madvídkovi poroučet. Poslouchají jen svého majitele, kterého berou jako rovnocenného partnera. Tato vlastnost se mi na nich velmi líbí.Montyho povaha je velmi vyrovnaná, velmi klidná, někdy skoro až lenivá. Je to takový ten rozvážný psí pantáta, který hlouposti a taškařice nedělá už ze zásady. Nikdy nebyl divoký a přehnaně hravý, ani jako štěně, nekousal, neškrábal, neničil žádné věci, říkali jsme mu malý dospělý. Už ve 3 měsících s vážnou tváří obcházel ploty kolem naší zahrady a pobafával na imaginární nepřátele. Samozřejmě si taky hrál a i dnes si občas rád pohraje, ale velmi umírněně. K dětem je neuvěřitelně tolerantní, přestože děti nemáme a nevyrůstal s nimi. Ve vesnici má svůj dětský „fun club“, „smečku“ holek a kluků různého věku, kteří na něj už z dálky volají, když jdeme na procházku a věší se po něm. Pokaždé se blahosklonně nechá pomuchlat a jde dál. Stejně tak je velmi tolerantní k různým malým, otravným vesnickým voříškům, kterých tady, jako na správné vesnici, běhá spousta. Dokonce se s nimi stále snaží kamarádit a s každým se chce očichat, přesto že už se mu to párkrát nevyplatilo. Naprostá většina těchto „duší vesnice“ totiž bohužel nemá potuchy  o socializaci a svůj život tráví uvázáni u boudy, v lepším případě v kotci a pokud utečou... Z dálky vrtí ocáskem, tož Monty taky vrtí a jde se seznámit, ovšem v závěru to většinou dopadne tak, že malý „podvraťák“ mu visí na hřívě, párkrát i na čumáku a Monty s kňučením a nechápavým výrazem hledí na prchajícího zloducha a na mě a čeká vysvětlení. V tomto se dodnes nepoučil. 
Vychází bez problémů i s jinými dospělými velkými psy- samci, pokud nemají snahu ho napadnout. Má několik takových kamarádů- dva velké fundláky, se kterými se potkáváme na výstavách, u nás má kamaráda labradora Daka, který je o 2 roky starší, než Monty, čtyřletého dominantního bernského salašnického psa Bilba, který Montyho neustále pokouší a je opakovaně zklamán, že bitka se nekoná a tříletého zlatého retrívra Boba, který je stejné povahy jako Monty a kterého Monty nadevše miluje. Různé pokusy dominantnějších psů o vyvolání rvačky ignoruje a odehrává do autu odvrácením pohledu, zamáváním ocáskem a odchodem stranou. Brání se, až když je přímo napaden a v tom případě, pokud tomu nebrání nedostatek místa, či jiná nevhodná okolnost, útočníka v mžiku přitiskne k zemi a jakmile se vzdá, okamžitě ho pustí. Nutno podotknout, že to musel udělat za celý svůj dosavadní život pouze třikrát.Zvláštní je další  Montyho vlastnost, a to, že  má velmi pozitivní vliv na různá zvířata, což dodnes nechápu. Hlásí se k němu úplně cizí kočky, ovce, koně, kteří všichni, když jdeme kolem nich, nebo je potkáme na pastvinách, se hrnou se s ním přivítat a čichají se z bezprostřední blízkosti. Kamarádí tady s několika kočkami, které- kamikadze- se ho nebojí a neutíkají před ním. Ne, že by jim Monty něco udělal, s kočkami kamarádí, ale to ony nemohou vědět, že- nebo to ví? a většina vesnických psů je nejen honí, ale pokud kočku dostihnou, zabijí ji. Ty, co před ním neutekly, s ním kamarádí dodnes a seznamují s ním i svá koťata, už zdálky nám chodí naproti, očichají se, kočka se mu otře nahrbená o čumák, Monty jí olízne hlavu a jdeme si každý po svém. Mám ráda takové miciny, ale pokaždé jim říkám, ať se takhle hlavně nelísají k jiným psům. Doma mi Monty hlídá slepice a malá kuřátka a na gauči dělá pelíšek osmiletému  kocourovi Teddymu, který se s rozkoší rozvaluje v jeho hustém, měkkém kožíšku, sousedovic jehňátkům olizuje čumáčky a velcí tažní koně, kteří se tady ještě celkem hojně chovají, se s ním zdraví, když se potkáme a snaží se ho očichat.
 Stejným uklidňujícím způsobem působí zřejmě i na lidi. Mnohokrát se nám stalo, že úplně cizí člověk ho např. ve městě u stánku chytil za hlavu, koukal se mu z očí do očí a vykládal mu, jak je krásný. Nebo tatínek vedoucí za ruku zhruba roční mimčo, které ledva chodilo, dítě najednou chytí a posadí Montymu na záda- jakože kůň. Takových příhod máme bezpočet. Kolikrát si říkám, že buď má opravdu na čele napsáno- jsem hodný, nebojte se, nebo dnešní lidi nemají už ani špetku pudu sebezáchovy.  Přesto se i Monty umí, jako správný pyrenej, v jediném okamžiku proměnit v lítou šelmu, jsem-li ohrožena já nebo náš majetek. Tím myslím opravdu ohrožena, ne to, když např. na  majitelku statného kavkazana někdo zamává a pes mu chce urvat ruku. Takové chování opravdu z duše nesnáším. Proto taky mám pyreneje a ne jiného pastevce či molosa. V tom spočívá jejich jedinečnost.
S pyrenejem můžete jít kamkoliv- na pouť, do města, do vlaku, narvané tramvaje, kde se na něj a na vás budou lepit spousty lidí, kteří mu budou šlapat po nohou a po ocásku a on to bude v klidu snášet, ale zkusí- li vám někdo ublížit, se zlou se potáže. I v tomto případě však kousne až v krajní nouzi a musím říct, že Monty to ještě nikdy udělat nemusel. Jedinečnost a pevnost té správné povahy pyrenejského horského psa je i v tom, že minutu po útoku na narušitele, či útočníka, potom, co nebezpečí pominulo, je z něj opět ten klidný, zlatý medvídek, který se s radostí přivítá s dětmi a přátelskému dědouškovi olízne tvář.Vím, že by za mě bojoval do posledního dechu, kdyby to bylo potřeba. Mezi námi se za těch 9 společných let utvořilo velmi silné pouto, díky kterému ani Monty nemá potřebu utíkat, ačkoliv plot je mizerný a prošel by jím i kůň. Je to ale taky obrovský závazek, nikdy tu důvěru nezklamat a já doufám, že se mi to zatím daří a ještě pár let dařit bude....

Začalo to tím, že jsme se přestěhovali z města na vesnici, do podhůří Jeseníků a jelikož náš dům pár let nikdo neobýval, zvykly si zde chodit na „návštěvy“ různé potulné existence. Můj pocit bezpečí byl velmi křehký a jedné noci, kdy opět venku neustále něco šramotilo a já netušila, jestli to jsou sousedovic kočky nebo další „návštěva“ a třásla se pod peřinou, jsem řekla dost. Bez pořádného hlídače tady nebudu a basta! Velká encyklopedie Hanse Christiana Raabera vykonala své.... Nádherný bílý pes s šedými znaky přes oči a uši a povaha, která se zdála až neskutečná. Po troše pátrání jsem uvěřila tomu, že autor „nekecal“ a začala shánět chovatelskou stanici, kde by takové krásné a milé medvídky měli. Osobní návštěva v CHS Almanach, která chovala ty nejlepší pyreneje u nás (což jsem tehdy ovšem netušila) a první osobní setkání s pyreneji „in natura“ udělaly své, domů s námi jel desetitýdenní Cyro Mountain Almanach, který byl ještě v autě přejmenován na Montyho. Můj výběr tehdy nebyl jednoduchý, štěňátka pyrenejů jsem nikdy živá neviděla a o standardu jsem měla jen velmi matnou potuchu, věděla jsem jen to, že to bude kluk, a že bude mít stejné znaky jako ten krasavec v holandské encyklopedii. Až později jsem zjistila, že znaky se štěňátkům a mladým psům velmi mění, než dostanou konečnou dospělou barvu a spoustě psů nakonec i zcela vymizí, takže jsem vlastně měla štěstí. Navíc pejskové na výběr byli čtyři.